Motiv ponižování uchazeče o zaměstnání nebo zaměstnance jeho nadřízeným se u Kafky objevuje hned v několika dílech. Do svého deníku si 30. července 1914 zapsal „řeč ředitele k obtížnému uchazeči o místo“: ….“Banz, ředitel pojišťovací společnosti Pokrok, se pochybovačně díval na muže, který stál před jeho psacím stolem a ucházel se u společnosti o místo sluhy…“dlouhý jste, to ano..to vidím, ale co jste ještě jinak? U nás jsou sluhové poloviční úředníci a musí umět víc než olíznout známky… Máte podivný tvar hlavy… Cože? Vy jste rok vůbec nepracoval?… To Vaše šeptání mne znervózňuje.. Jděte už, nejsem oprávněný udílet milosti..“

V červenci roku 1920 musel být Kafka plný očekávání z nadcházejících olympijských her, které se konaly v Antevrpách. Ty začaly v půli srpna, 18 měsíců po konci první světové války. Do intelektuála Kafky by možná kdekdo sportovní ambice neřekl, on ale už v srpnu roku 1920 sepsal frangment dochovaný v tzv. „Svazku 1920“, ve kterém sportovní výkony, především plavání, adoruje. Přímo píše: „Vrátil jsem se z olympiády v Antverpách, kde jsem vybojoval světový rekord v plavání na 1500 metrů.“ Kafka přitom fragment psaný v ich formě nepodepsal jménem skutečného vítěze závodu, Američana Normana Rosse, ale jeho citace „byl mi přiznán světový rekord“ směřuje k němu samotnému.

Před sto lety, 2. června 1924 napsal Franz Kafka v dopise Julii a Hermannu Kafkovým: „A pak, jak píšete, dát si spolu „pořádnou sklenici piva“, z čehož usuzuji, že otec nemá pro m ladé víno valný smysl, v čemž mu dávám za pravdu, i ohledně piva. Ostatně jsme spolu, jak si teď, když je vedro, často vzpomínám, pívali pivo pravidelně, před mnoha lety, když mě s sebou tatínek brával na Občanskou plovárnu.“ V této době ale již Kafka trpěl tuberkulózou hrtanu a polykat dokázal už jen za velkých bolestí, pivo mu zřejmě ulevovalo.

Milena Jesenská, jedna z ústředních ženských postav okolo Kafkova života, byla první Kafkovou překladatelkou do češtiny. Na konci dubna 1920 vyšla v pražském literárním časopise Kmen povídka Topič a v květnu obdržel Kafka od Jesenské první výtisk Kmene s Jesenské překladem. Kafka, který chtěl s Jesenskou udržovat písemný kontakt, ji poté např. napsal: „Chtěl jsem slyšet o Vás, a ne ten až příliš známý hlas z dávného hrobu… V každém případě je ta povídka propastně špatná, mohl bych Vám to, milá paní Mileno, tak snadno jako nic jiného dokazovat řádek po řádku.. že tu povídku máte ráda, jí přirozeně dává hodnotu, ale poněkud to kalí obraz světa.“

Franz Kafka byl mezi přáteli i širším okruhem svých známých a spolupracovníků zřejmě docela oblíben. Podle Reinera Stacha byl jediným Kafkovým zjevným nepřítelem Ernst Weiß, konkureční spisovatel a lékař. Ten do jednoho ze svých dopisů na Kafkovu adresu uvedl: „čím déle jsem Kafkovi vzdálen, tím je mi tou svou slizkou zlomyslností nesympatičtější.“ K rozdmýchání sporu zřejmě došlo v květnu 1916. V dubnu totiž vyšel  Weißův román Boj (Der Kampf), o Kafkovu recenzi tohoto díla jeho autor velmi usiloval. Kafka mu jí zřejmě dlouho sliboval, ale nakonec odepřel. Kafka se dle slov Weiße zachoval „jako padouch“.

Franz Kafka byl často nemocen, kvůli jeho oslabené imunitě si stěžoval na své zdraví a postupně musel navštěvovat různá sanatoria. V dubnu roku 1922 to bylo sanatorium v italském lázeňském městě Merano. O dva roky později již bylo zjevné, že Kafkovo extrémně osláblé tělo se nedokáže nákazám bránit, trpěl silnými bolestmi hrtanu, kdy mluvení již takřka nebylo možné. V dubnu roku 1924 navštívil dolnorakouské sanatorium Wienerwald i laryngologickou kliniku ve Všeobecné nemocnici ve Vídni. V dubnu téhož roku nastoupil i do dolnorakouského Sanatoria Hoffmann, kde 3. červa umírá na tuberkulózu.

V březnu roku 1918 byl Kafka už zcela rozhořčen přístupem svého tehdejšího nakladatele Kurta Wolffa. Svému příteli Maxi Brodovi sdělil, že napsal Wolffovi „ultimativní dopis“, který se bohužel nedochoval. Nakladatel například bez Kafkova svolení změnit název jeho kratších povídek Venkovský lékař, zapracování korektur se navíc táhlo dlouhá léta. Svazek nakonec vyšel až v roce 1920.

Jak ti lékaři dovedou rozzlobit! V úřadě rozhodní a v léčbě tak nevědoucí, že kdyby je ta úřední rozhodnost opustila, stáli by u postelí nemocných jako školáci.

Deník, 5. března 1912

Je-li lékař přítel, pak by to šlo, jinak je ale nemožné se s nimi dorozumět. Já například mám tři lékaře, zdejšího, dr. Krale a strýce. Že mi radí rozdílně, by nebylo divné, ale že mi radí protikladně (dr. Kral je pro injekce, strýc proti), by taky ještě šlo, ale že protiřečí sami sobě, to nechápu.

Dopis Ottle Davidové, 16. března 1921

V zimě na přelomu let 1922/23 se Franz Kafka učil hebrejsky a to u Puah Ben-Tovin, palestinské rodačky, která do Prahy přijela studovat. Základ získal Kafka individuálním studiem, chtěl si ale osvojit i hovorovou slovní zásobu. Údajně také zvažoval přestěhování do Jeruzalému, vzhledem ke zdravotnímu stavu ale od něj upustil. Kafkova výuka hebrejštiny u Ben- Tovin trvala asi půl roku.

„Pohlaví na mě doléhá, mučí mě dnem i nocí, bylo by zapotřebí překonat strach a stud a asi i smutek, abych mu odlehčil, na druhé straně je ale jisté, že bych příležitost, nabízející se rychle a zblízka a ochotně, ihned využil bez toho strachu a smutku a studu“. Přesně to si Franz Kafka zapsal do svého deníku 18. ledna 1922. Reiner Stach k tomu ve své knize To že je Kafka?: 99 odhalení dodává: … „pro Kafku jako pro většinu měšťanských mužů té doby nebyla návštěva u prostitutek ani tak problémem morálním, jako spíše hygienickým.“

Kafka svá díla nijak významně neprezentoval. Z rozepsaných děl předčítal maximálně okruhu svých nejbližších přátel a o svých námětech už nemluvil prakticky vůbec. Reiner Stach v knize To že je Kafka?: 99 odhalení ovšem připomíná jednu výjimku. Šlo o povídku z ledna roku 1918. Kafka o ní mluvil se spisovatelem Oskarem Baumem. Šlo o povídku o společnosti, která se schází bez pozvání a lidé, kteří se vzájemně neznají, při ní hodují. Každý může přijít i zmizet a nebýt hostiteli ničím povinován. Přitom však musí být vždy nepředstíraně rád viděn! Povídka o vykoupení z osamělosti měla poukazovat na vznik veřejných kaváren.

Kafkův první záznam k románu zámek vznikl na konci ledna ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších. Šlo o začátek románu, který ale nakonec nespatřil světlo světa, Kafka jej následně přepsal do úvodní kapitoly Příjezd, jak ji známe dnes. V původním nástinu Kafka mimo jiné píše: „Pokoj, bohužel to vidím až teď, není přichystaný tak pečlivě, jak bych si přál. Hned se to ale napraví – „O tom není řeč,“ řekl host, „nic jiného než špinavou díru a odpornou postel jsem nečekal. Nesnaž se mě mást. Chci vědět jen jedno: Kdo ti oznámil, že přijedu?“ – „Nikdo, pane,“ řekl hostinský.