Franz Kafka byl mezi přáteli i širším okruhem svých známých a spolupracovníků zřejmě docela oblíben. Podle Reinera Stacha byl jediným Kafkovým zjevným nepřítelem Ernst Weiß, konkureční spisovatel a lékař. Ten do jednoho ze svých dopisů na Kafkovu adresu uvedl: „čím déle jsem Kafkovi vzdálen, tím je mi tou svou slizkou zlomyslností nesympatičtější.“ K rozdmýchání sporu zřejmě došlo v květnu 1916. V dubnu totiž vyšel  Weißův román Boj (Der Kampf), o Kafkovu recenzi tohoto díla jeho autor velmi usiloval. Kafka mu jí zřejmě dlouho sliboval, ale nakonec odepřel. Kafka se dle slov Weiße zachoval „jako padouch“.

Franz Kafka byl často nemocen, kvůli jeho oslabené imunitě si stěžoval na své zdraví a postupně musel navštěvovat různá sanatoria. V dubnu roku 1922 to bylo sanatorium v italském lázeňském městě Merano. O dva roky později již bylo zjevné, že Kafkovo extrémně osláblé tělo se nedokáže nákazám bránit, trpěl silnými bolestmi hrtanu, kdy mluvení již takřka nebylo možné. V dubnu roku 1924 navštívil dolnorakouské sanatorium Wienerwald i laryngologickou kliniku ve Všeobecné nemocnici ve Vídni. V dubnu téhož roku nastoupil i do dolnorakouského Sanatoria Hoffmann, kde 3. červa umírá na tuberkulózu.

V březnu roku 1918 byl Kafka už zcela rozhořčen přístupem svého tehdejšího nakladatele Kurta Wolffa. Svému příteli Maxi Brodovi sdělil, že napsal Wolffovi „ultimativní dopis“, který se bohužel nedochoval. Nakladatel například bez Kafkova svolení změnit název jeho kratších povídek Venkovský lékař, zapracování korektur se navíc táhlo dlouhá léta. Svazek nakonec vyšel až v roce 1920.

Jak ti lékaři dovedou rozzlobit! V úřadě rozhodní a v léčbě tak nevědoucí, že kdyby je ta úřední rozhodnost opustila, stáli by u postelí nemocných jako školáci.

Deník, 5. března 1912

Je-li lékař přítel, pak by to šlo, jinak je ale nemožné se s nimi dorozumět. Já například mám tři lékaře, zdejšího, dr. Krale a strýce. Že mi radí rozdílně, by nebylo divné, ale že mi radí protikladně (dr. Kral je pro injekce, strýc proti), by taky ještě šlo, ale že protiřečí sami sobě, to nechápu.

Dopis Ottle Davidové, 16. března 1921

V zimě na přelomu let 1922/23 se Franz Kafka učil hebrejsky a to u Puah Ben-Tovin, palestinské rodačky, která do Prahy přijela studovat. Základ získal Kafka individuálním studiem, chtěl si ale osvojit i hovorovou slovní zásobu. Údajně také zvažoval přestěhování do Jeruzalému, vzhledem ke zdravotnímu stavu ale od něj upustil. Kafkova výuka hebrejštiny u Ben- Tovin trvala asi půl roku.

„Pohlaví na mě doléhá, mučí mě dnem i nocí, bylo by zapotřebí překonat strach a stud a asi i smutek, abych mu odlehčil, na druhé straně je ale jisté, že bych příležitost, nabízející se rychle a zblízka a ochotně, ihned využil bez toho strachu a smutku a studu“. Přesně to si Franz Kafka zapsal do svého deníku 18. ledna 1922. Reiner Stach k tomu ve své knize To že je Kafka?: 99 odhalení dodává: … „pro Kafku jako pro většinu měšťanských mužů té doby nebyla návštěva u prostitutek ani tak problémem morálním, jako spíše hygienickým.“

Kafka svá díla nijak významně neprezentoval. Z rozepsaných děl předčítal maximálně okruhu svých nejbližších přátel a o svých námětech už nemluvil prakticky vůbec. Reiner Stach v knize To že je Kafka?: 99 odhalení ovšem připomíná jednu výjimku. Šlo o povídku z ledna roku 1918. Kafka o ní mluvil se spisovatelem Oskarem Baumem. Šlo o povídku o společnosti, která se schází bez pozvání a lidé, kteří se vzájemně neznají, při ní hodují. Každý může přijít i zmizet a nebýt hostiteli ničím povinován. Přitom však musí být vždy nepředstíraně rád viděn! Povídka o vykoupení z osamělosti měla poukazovat na vznik veřejných kaváren.

Kafkův první záznam k románu zámek vznikl na konci ledna ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších. Šlo o začátek románu, který ale nakonec nespatřil světlo světa, Kafka jej následně přepsal do úvodní kapitoly Příjezd, jak ji známe dnes. V původním nástinu Kafka mimo jiné píše: „Pokoj, bohužel to vidím až teď, není přichystaný tak pečlivě, jak bych si přál. Hned se to ale napraví – „O tom není řeč,“ řekl host, „nic jiného než špinavou díru a odpornou postel jsem nečekal. Nesnaž se mě mást. Chci vědět jen jedno: Kdo ti oznámil, že přijedu?“ – „Nikdo, pane,“ řekl hostinský.